Když člověk schází ze hřebene Nízkých Tater směrem k Popradu, jsou tyto mírné kopce pokryté terasovitými políčky prvním uvítáním do Liptovské Tepličky, malebné vesnice na úpatí hor.
Místní je nazývají schody do nebe. Vznikly navršením nežádoucích kamenů vybraných z půdy, nic neobvyklého. Kamenné meze ale přežily nerozorané a tvoří v této části tatranského podhůří nezaměnitelnou krajinu.
Brambory a další plodiny pěstované nejen na těchto políčkách se pak ve vsi ukládají do takzvaných pivniček, do vápence hloubených, několik metrů hlubokých nor, kde v teplotách jen několika stupňů nad nulou přežívá sklizeň celý rok.
Do pivniček se vstupuje malými dvířky ze všech stran porostlými travou. Pohled na ně se podobá pohledu na hobití nory.
Vůbec je malebnost téhle vesnice a jejího okolí těžko uvěřitelná a knižnímu světu silně šlape na paty.