Šlo o možná nejkrásnější den za dvacet let ježdění do Krkonoš, a to začal ponurým šedobíle zamračeným dopolednem. Nálada z počasí nebyla bůhvíjak optimistická a motivace pokračovat v cestě nebylo na rozdávání. Jít dál a hlavně výš se ale vyplatilo.
Orosenou podzimní trávu a odkvetlé rostliny v mlze po několika desítkách minut chůze vzhůru vystřídala modrá obloha a tou nejhustší mlhou zalitá a sluncem osvícená horská krajina.
Další kus cesty běžel po hraně této až hmatatelné inverze. Pohybovali jsme se střídavě mezi šedivým a slunečným světem, jak se přes nás tam a zpět přeléval hustý mrak.
Na mlhu a mraky si člověk většinou nesáhne, tady ale převažoval pocit, že jsme fyzicky součástí jindy vzdálených přírodních procesů.
Okouzlení z toho, co jsme viděli nahoře, vydrželo po celý zbytek dne, kdy už jsme se museli ponořit zpátky do tmavého šedého světa pod mraky.