Severovýchodní Kolumbie je plná rozporů.
S nohami v moři tu člověk hledí na pouhých několik desítek kilometrů vzdálené vrcholky hor přesahujících pět a půl tisíce výškových metrů. Jde o jeden z národních parků, který ze sebe svou drogovou historii a bohužel dosud občas i přítomnost setřásá jen velmi pomalu. Situaci nepomáhá ani blízkost hranice s Venezuelou. Přístup do tohoto samostatně stojícího horského masivu byl s výjimkou několika populárních treků, místy i střežených armádou, pro běžné smrtelníky zcela nemožný.
Oproti tomu na pobřeží panuje idyla. Široké řeky se tu vlévají do moře, na jejich březích se pasou koně, hamaky se pohupují ve větru a ze stánků se střechami z palmových listů hraje hudba. Písek pláže je tu zbarvený do černa a vysoké vlny často pohlcují skoro celou pláž. Suchou nohou tu tak spíš projít nelze, za to je tu výhled na skupinky pelikánů hnědých prohánějících se a plachtících těsně nad hladinou mezi vlnami.